"V sezóně 2002 jsem nastupoval do evropských klání s jasným vědomím, že jen velice těžko mohu konkurovat italské špičce, která celá vyjela s novými modely Osell pro rok 2002, které měly výrazné změny na podvozku i aerodynamice, přesto jsem byl rozhodnut neprodat svoji kůži lacino. Věřil jsem, že když nebudu jenom kopírovat, ale půjdu svou vlastní konstruktérskou cestou, mám určitou šanci. To se nám s trochou štěstí dařilo skoro celou sezónu a neuvěřitelné se stalo skutkem, vyhrál jsem absolutně ve dvou z 10 závodů a spolu s jedním druhým, třemi třetími a dvěma čtvrtými místy jsem získal titul Vicemistra Evropy v této nejprestižnější kategorii sportovních prototypů. Byl to pro mě životní úspěch, který je úspěchem i historickým, protože jsem nejen jediným Čechem, ale i jediným "Neitalem", který dokázal narušit jejich hegemonii.

Obhajoba domácího titulu je vždy těžší než jeho získání. Trochu mi ji usnadnili soupeři, protože mě ohrožoval pouze Beneš s Lucchini a Nevěřil s Raltem F3000. Avšak poctivá příprava a kousek pověstného závodnického štěstí způsobily, že jsem vyhrál absolutně všechny závody a stal se tak opět letos šampiónem již čtyři závody před koncem seriálu."

V roce 2001 jsem začal konečně naplno fungovat i s Osellou, a to jak po konstruktérské, tak i jezdecké stránce. V ME 2001 jsem skončil třetí a mohl jsem s klidným svědomím tento výsledek označit za svůj nejlepší a sportovně nejhodnotnější výsledek, jakého jsem za svých 13 evropských sezón dosáhl a byl to i z hlediska ME zdaleka největší historický úspěch českého jezdce. V tomto mě utvrdila např. i nominace na "Závod šampiónů", který se konal v říjnu ve Španělsku jako memoriál Fabia Dantiho. Když k tomu připočtu svůj domácí historicky první titul Absolutního mistra České republiky, pak je pouze obrovským paradoxem fakt, že jsem těchto fantastických výsledků dosáhl v sezóně prakticky jako absolutně soukromý jezdec bez sponzorských financí. Fakt, že v této době saldo mé vlastní firmy bylo více než výmluvné bylo i důvodem, proč jsem nebyl schopen nastoupit ke zbývajícím závodům sezóny. Bylo mi to samozřejmě velice líto a pouze jsem doufal, že výsledky, kterých jsem dosáhl za vlastní peníze a navíc v kategorii na finance absolutně nejnáročnější, budou natolik vzbuzovat úctu, že na mě mí příznivci hned tak nezapomenou…"

"Sezóna 2000 měla prakticky stejné cíle jako předchozí, avšak s tím, že jsem chtěl pomalu začít útočit na tovární tým Oselly, respektive jeho dva slabší články (Fausto Bormollini a Renzo Napione). Do sezóny však vstoupili i další osobnosti prototypů jako byl např. Fabio Danti ( Mistr Evropy 95,96), pětinásobný Mistr Evropy Andrea Vilariňo neb trojnásobný Mistr Evropy Herbert Stenger. Když připočtu další rychlé Italy, Francouze a Španěly bylo mé umístění opět na pátém místě v absolutním pořadí ME za továrním týmem Osella, jako nejúspěšnější netovární jezdec, jistě podstatně větším úspěchem než stejné pořadí v roce 1999. Niko Pulić s našim Á-čkem získal svůj druhý titul Mistra Evropy v divizi cestovních vozů, takže můj tým jich měl již celkově pět a já přidal domácí titul ve skupině "A".

Prioritou týmu bylo v roce 1999 získat pro značku BMW další titul mistra Evropy, proto byla, po přestupu prvního jezdce a šéfa týmu Otakara Krámského do divize II., uzavřena smlouva s Chorvatem Niko Pulićem. Toho doplnil v ME ještě Dubravko Cikor, který startoval nejprve ve skupině "N" do 3000ccm a v druhé polovině sezóny pak s vozem BMW M3 3,2, se kterým první tři závody ME absolvoval další jezdec Petr Kabátník. Tomu však po polovině sezóny další starty neumožnila finanční situace a startoval pouze v MR.

"Do sezóny 1999 jsme vstoupili s pěti vozy. Dva pro skupinu A, dvěma N-ky a samozřejmě Osellou pro skupinu CN. Už na počátku byly jasně stanoveny dva cíle. Získat titul pro značku BMW v ME v divizi cestovních vozů a obhájit domácí titul ve skupině A. Pulić svoji úlohu zvládl dokonale a po prvních zaváháních, kdy se s vozem učil, suverénně kráčel za titulem, který získal už ve švýcarském St. Ursanne, dva závody před koncem seriálu. Samozřejmě, že je to i zásluha našeho technického náskoku, protože Pulić, i když je kvalitní pilot, jezdil s identickým autem o vteřinu na kilometr horší časy než já před rokem. Ale díky němu tak máme v týmu už čtvrtý evropský titul, z toho třetí v řadě a on sám získal první pro Chorvatsko."

Prioritou týmu bylo v roce 1999 získat pro značku BMW další titul mistra Evropy, proto byla, po přestupu prvního jezdce a šéfa týmu Otakara Krámského do divize II., uzavřena smlouva s Chorvatem Niko Pulićem. Toho doplnil v ME ještě Dubravko Cikor, který startoval nejprve ve skupině "N" do 3000ccm a v druhé polovině sezóny pak s vozem BMW M3 3,2, se kterým první tři závody ME absolvoval další jezdec Petr Kabátník. Tomu však po polovině sezóny další starty neumožnila finanční situace a startoval pouze v MR.

"Do sezóny 1999 jsme vstoupili s pěti vozy. Dva pro skupinu A, dvěma N-ky a samozřejmě Osellou pro skupinu CN. Už na počátku byly jasně stanoveny dva cíle. Získat titul pro značku BMW v ME v divizi cestovních vozů a obhájit domácí titul ve skupině A. Pulić svoji úlohu zvládl dokonale a po prvních zaváháních, kdy se s vozem učil, suverénně kráčel za titulem, který získal už ve švýcarském St. Ursanne, dva závody před koncem seriálu. Samozřejmě, že je to i zásluha našeho technického náskoku, protože Pulić, i když je kvalitní pilot, jezdil s identickým autem o vteřinu na kilometr horší časy než já před rokem. Ale díky němu tak máme v týmu už čtvrtý evropský titul, z toho třetí v řadě a on sám získal první pro Chorvatsko."

Už v roce 1994 přibral Otakar Krámský do svého týmu Michaelu Votavovou, která tehdy startovala v MR s vozem Nissan Sunny 2.O GTi pro skupinu N. Do sezóny 1997 pak už tým nastoupil pouze s vozy BMW M3, když druhým jezdcem týmu ve skupině "N" byl Jiří Voves. Ten nakonec skončil v ME na 7. místě a v MR na 4., díky čemuž se dostal do státní reprezentace pro rok 1998. Od roku 1998 začala úspěšná spolupráce s Chorvatem Niko Pulićem, jenž se v tomto roce učil jezdit, po přechodu ze čtyřkolky Ford Escort Cosworth, s BMW. Jen o vlásek, díky nehodě v posledním závodě ME, mu unikl zisk trofeje FIA za vítězství ve skupině N. Byla to také jediná cena, kterou Otakar Krámský se svým týmem v roce 1998 nezískal. Jinak se mohl pochlubit titulem evropského i domácího šampióna a ziskem už třetího prestižního ocenění Zlatý volant a čtvrté ceny pro nejúspěšnějšího netovárního jezdce BMW Sportpokal. V témže roce využíval podpory BMW Teamu Krámský také Vladimír Liška, který se díky tomu stal v sezóně 1999 platným členem reprezentace.