Sezona 2005 již pro nás tradične začala dne 10.4.2005 Brněnským Drakem, to znamená specifickým závodem do vrchu na brněnském autodromu. Můj největší soupeř v boji o absolutní pořadí, Miloš Beneš, měl v prvním závodě technické problémy, pro které hned v 1 jízdě odstoupil a šetřil techniku a hlavně pneumatiky na odpolední 2. závod. Já jsem v tomto případě bez problému zvítězil v 1 závodě, ovšem do druhého jsem již nastupoval s částečně opotřebovanými pneumatikami, což se ukázalo v boji s Benešem o setinky vteřiny jako výrazný handicap a já byl nucen vítězství přenechat právě jemu na nových pneumatikách.

Již o 14 dní později 24.4.2005 nastupujeme k 1. závodu ME v rakouském Rechbergu. Na startu kompletní italská špička v čele se Simonem Fagiollim, továrním jezdcem Oselly a tým Franze Tschagera v čele s Faustem Bormolinim. Renzo Napione jako první ze špičky přesedlal do výkonnější formule F3000 a startoval pouze v Evropském poháru. Přetahování o desetinky s italy pro mě nevyznělo nijak špatně, jelikož 3. místo abolutně za Fagiolin a Bormolinim, ovšem před Cinelim, Merlim, Caldanim atd., znamenalo velice dobrý vstup do ME 2005.

MČR pokračovalo ihned o následujícím víkendu 7.- 8.5.2005 v Náměšti nad Oslavou. V sobotním závodě jsem bez problému zvítězil před největším soupeřem Milošem Benešem, avšak v nedělním závodě se k schylovalo k velice napínavému souboji. 1. závodní jízdu vyhrál o pouhou 1 desetinu vteřiny Beneš, avšak ve 2. jízdě neudržel nervy na uzdě a lehce havaroval. Já zajel nejrychlejší čas dne a připsal si již v této sezoně 3. absolutní prvenství.

Ihned po tomto úspěšném víkendu jsme se vydali na nejdelší výjezd sezony do Španělska a Portugalska. Ve španělském městečku Ariondas pokračovalo ME na trati Subida Al Fito. Těsný souboj s italy pro mně tentokrát nevyzněl nejlépe a já se musel spokojit se 4. místem za italským trojlístkem Regossa, Merli, Bormolini.

Vše jsem si vynahradil již následující týden v portugalské Estrelle, kde po velmi těsném souboji mně dokázal porazit pouze Mistr Evropy Simone Fagiolli. Spokojeni s 2. místem absolutně a 2. až 3. místem průběžné klasifikace ME jsme se vraceli domů, kde nás čekalo Ústí nad Orlicí (MČR) a hned následující víkend domácí závod ME, slavné Ecce Homo.

Kvapík plně rozjeté závodní sezony pokračoval tedy "Ústeckou 21" 28.- 29.5.2005. Plně jsem zde využil výborné formy a za nepřítomnosti mého hlavního soupeře Miloše Beneše (nenastoupil pro technickou závadu) bezproblémově zvítězil v absolutní klasifikaci MČR a v neděli při Mezinárodním závodě před sebe pustil pouze mnohem silnější vozy F3000 Andrese Vilariniho a Jara Krajčího. V průběžném pořadí MČR jsem se začal po 5 vítězstvích a 1 druhém místě vzdalovat svým soupeřům a útočit tak na 5. titul absolutního Mistra ČR.

Vrcholem domácí sezony je vždy, závod seriálu ME, Ecce Homo Šternberk. Pro mě je to závod s velkým emocionálním nábojem, jelikož je to přecejenom doma, a to chce každý jet co nejlépe. Tréning nevyšel úplně dle mých představ a já lehce prohrával s italskou špičkou. Do závodu jsem však na nových pneumatikách dal všechno a na mezičasech byl jasně nejrychlejší, a to i před vedoucím jezdcem šampionátu Fagiollim. Bohužel štěstěna se ke mně cca. 1 km od cíle otočila zády, praskl náboj pravého zadního kola a já dokulhal do cíle po třech s hnací silou limitovanou pouze svorností diferenciálu. Ztratil jsem zde minimálně 3 až 5 vteřin, přesto jsem byl čtvrtý, necelou vteřinu od 2. místa a 2 vteřiny od vedoucího Fagiolliho. O přestávce mezi jízdami se mi bohužel nepovedlo sehnat od Italů nový náboj a s provizorní opravou zavařením jsem se postavil na start 2. jízdy. Bylo to velice riskantní, ale doufal jsem, že na kopec vyjedu a získám nějaké body. První polovinu tratě jsem jel opravdu s velkým respektem a pocitem, že se musí kolo v každé zatáčce ulomit. Ono však drželo, já začal postupně zrychlovat, a v cílí se štěstím uhájil celkové 4. místo. Domů jsem odjížděl zklamán z výsledku, ale však s dobrým pocitem, že i Simone Fagiolli je k poražení.

Smůla nás provázela i o následujícím víkendu v německém Trieru. Po vcelku bezproblémovém tréninku jsem v 1. závodní jízdě lehce zaostal za Bormolinim, se kterým jsem bojoval o průběžnou 3. příčku absolutného pořadí. Ve 2. závodní jízdě, ve snaze ztrátu dohnat, jsem drobně chyboval při dobrždění před zatáčkou a vylétl mimo trať. Auto bylo prakticky nepoškozené, ale závod pro mě tímto skončil.

A už opět o následujícím víkendu, jak bývá v této části sezony zvykem, pokračoval seriál MČR v Brně "Vzhůru Farinovou zatáčkou". Stále jěště nebylo smůly dost, takže v 1. závodní jízdě došlo na startu k poškození 1. převodového stupně. Přesto jsem v této jízdě dokázal zvítězit a 2. jízdu jsem byl nucen startovat ze dvojky. Celkové vítězství v tomto závodě jsem udržel, a do 2. závodu jsme se rozhodli nenastoupit. Volba padla radši na odjezd domů, kde bylo třeba celou převodovku zrepasovat před následujícími dvěma závody ME v Italii.

Trofeo Vallecamonica byla mým prvním letošním srovnáním s drtivou italskou konkurencí a nezačala pro mě zrovna nejšťastněji. Hned v 1. tréningové jízdě jsem ujel pouze cca 1 km a došlo k opětovné závadě převodovky následkem nedodržení výrobní technologie při výrobě, resp. opravě převodových soukolí. Krátká kopcová převodovka byla tudíž nepoužitelná a já musel vzít za vděk náhradní převodovkou, ovšem s delšími převody, které nevyhovovaly profilu této tratě. V 1. závodní jízdě to bylo znát a já jse propadl až na 10. místo v poli 36 prototypů. O přestávce jsme provedli několik úprav a já v 2. jízdě chtěl útočit na vyšší příčky. Bohužel tragická smrtelná havárie italského jezdce Adriana Parlamenta předčasně ukončila tento závod.

Druhým italským závodem v Rieti začala 2. polovina seriálu, a já zde, i přes určité problémy s chlazením motoru, dosáhl poměrně slušného umístění. V nabitém startovním poli bezmála 40 italských prototypů se 6. místo absolutně a 2. ve třídě považuje u "neitala" stále za vynikající umístění.

Konec slunné Itálie a hurá do Vsetína, kde po týdenní pauze pokračovalo MČR. Takřka domácí trať Dušana Nevěřila sedí jeho F3000 a to bylo hned od 1. tréninkových jízd vidět. Mě již stačilo pro zisk pátého absolutního mistra ČR pouze dojet 3 krát na stupních vítězů, takže jsem v sobotním závodě neriskoval a "smířil se" s 2. místem absolutně. V neděli jsem trochu přitlačil a dostal se po 1. jízdě na dostřel k Nevěřilovi, který v 2. jízdě chyboval a vylétl z tratě. Absolutní vítězství mě tak spadlo do klína a historicky pátý titul v řadě byl zase o něco blíže.

Bratislavská Baba byla dalším závodem ME na pro mě takřka domácí trati, což bylo vidět již v tréningu, který jsem, k úžasu všech italů, vyhrál. Bohužel v závodě jsem neunesl psychický tlak role favorita a lehce chyboval, což mělo spolu s mírnými technickými problémy motoru za následek až "3. místo" v cíli.

Vysokohorská trať ve francouzkém Le Mont Dore je vždy sázkou do loterie, jelikož změny počasí jsou zde velice rychlé a přicházejí velice často. Po celkém zdařilém tréninku, kdy jsem s italy bojoval o 3. místo ve vlastním závodě jsem pokazil hned 1. jízdu, která měla být na nových pneumatikách nejrychlejší. Ve 2. jsem zrychlil a těšil se na 3., která je zde na víc, a počítají se vždy 2 rychlejší. Bohužel přišel opět déšť, takže se počítaly první dvě jízdy na suchu a já zkončil na 5. místě.

Ihned příští týden pokračovalo ME svým nejrychlejším a pro mě velice přitažlivým švýcarským Saint Ursanne. Tuto trať umím zajet velice rychle, což potvrdil i trénink, který jsem bez problémů dojížděl mezi prvními třemi. V závodě bohužel opět přišel velký déšť, který mi zde sice tolik nevadil, ale na kluzké trati jsem lehce vylétl mimo vozovku. Dokázal jsem se ještě na trať vrátit, avšak drobná ztráta zapříčinila, že místo na stupních vítězů pro mně nezbylo. Zkončil jsem 4. a i v průběžném hodnocení jsem klesl za Merliho na 4. místo.

Do Lanškrouna, posledního dílu seriálu MČR, jsem přijel již jako nový úřadující abslotutní mistr ČR pro r.2005 a tímto svým 5. titulem v řadě jsem potvrdil svou jednoznačnou nadvládu nad českými vrchy. V sobotním závodě drobné technické problémy zapříčinily, že jsem pouze atakoval traťový rekord, avšak přesto jsem bez problémů zvítězil. Do nedělního závodu bylo vše opraveno a od prvních tréninkových jízd bylo jasné, že traťový rekord nemůže odolat. Mezičasy první závodní jízdy jasně nasvědčovaly novému traťovému rekordu. Bohužel cca 100 m před cílem v poslední zatáčce došlo k stržení závitu centrální matice pravého zadního kola a auto se stalo během setiny. vteřiny neovladatelným. Odstoupení z vítězného závodu, na dohled od cíle, navíc při posledním závodním víkendu sezony určitě nebylo nejlepším loučením...
I smůla k tomuto sportu patří a trocha závodnického štěstí je pro dobrý výsledek vždy potřeba.

O tom jsem se přesvědčil i na posledním závodě ME v chorvartském Buzetu. Z pátka na sobotu mě zde doslova zklátila viroza a já nastupoval do závodního vozu s 38 stup. horečkami. Když k tomu přičteme ještě vytrvalý déš't po celou závodní neděli, bylo jasné, že nemohu odolat taktice italů , kteří všichni jeli na Bormoliniho, který na mně ztrácel z 5. místa pouze několik bodů.V celkové klasifikaci ME 2005 jsem proto skončil 5. a to rozdílem několika desetin vteřiny a pouhého jednoho bodu.